​​Touha zhmotnit nehmotné

 

 

„Všechny umělecké disciplíny prošly transformací [novými] médii. Vliv těchto médií je univerzální. [...] Požadavek, aby se počítač stal univerzálním strojem, jak nazval svůj model počítače Alan Turing ve studii On Computer Numbers v roce 1937, byl [novými] médii naplněn.”

Perer Weibel, A Genealogy of Media art, 2008

 

Jakub Roztočil je – velmi stručnou slovníkovou definicí – malíř, sochař, multimediální umělec a restaurátor, absolvent Akademie výtvarných umění (sochařské ateliéry Jana Hendrycha a Aleše Veselého), který se vedle vizuální tvorby zabýval i manipulací elektronického zvuku, což ho přivedlo k převedení podobných principů do procesu tvorby obrazu. Jako tvůrčí nástroj používá Roztočil důmyslný mechanizmus propojený s počítačem a zásobníky barvy. Je to také jedna z častých věcí, která je v souvislosti s jeho tvorbou zmiňována: „Plátna napnutá na rám jsou na točně upevněna horizontálně pod jakýmsi ‚kladkostrojem’. Tím je de facto jemné technické zařízení s pohyblivými rameny a hadičkami, jimiž proudí ze zásobníků zředěná akrylová barva. Celý přístroj se rovněž kyvadlově nastavuje či pohybuje – a ‚maluje’, podle autorem vložených parametrů do počítače.“ [Radan Wagner, cit dle ArtRevue.com] Jak Roztočil sám poznamenal: „Zde stanovuji podle libosti způsob a povahu přístroje i plátna, stanovuji různé frekvence, intervaly a sílu dopadajících kapek barvy. Vytvářím zkrátka vizuální syntézu různě vrstvených barevných struktur podle předem zvoleného harmonogramu.“ Barbora Kundračíková v pozoruhodném analytickém textu věnovaném dílu Jakuba Roztočila k jeho výstavě v pražské Trafačce z roku 2020 navíc konstatuje, že malba, kterou pomocí mechaniky vytváří, je jen jiným typem sochy, je v ní přítomný sochařský přístup k věci, kumulování, vrstvení, překryv, práce s hmotou a hmotové promýšlení. To je důležitá poznámka, i když myslím, že pak se dá mluvit o „sochařském“ přístupu v malířství obecně, práce s barevnými hmotami a jejich překryvem jsou jeho důležitou podstatou. Tato poznámka, týkající se tvorby jako takové, otevírá celou řadu úvah nutných k dalšímu promýšlení. 

 

Na vzniku Roztočilových děl – pominu teď roli autora samotného – se podílí řada fyzikálních veličin (pohyb, gravitace, rychlost, síla, hustota, čas), prvky plynoucí z hudby, tedy rytmus, intenzita, souzvuk a nedílnou mírou náhoda hrající v dějinách umění zásadní roli: spolu s filozofy můžeme konstatovat, že náhoda je nedílnou součástí zákonitosti, související se změnami perspektivy pozorování. Nicméně to nestačí, abychom jinak pronikli (nebo se o to alespoň pokusili) do podstaty děl Jakuba Roztočila. Popsání procesu tvorby je sice zajímavým momentem, ale není to vysvětlením – autorské gesto štětce, rukopis tužky po papíru je stejně fascinující jako Roztočilova konstrukce. Pohyb mezi strojem a počítačem je jen jiná forma tohoto autorského gesta, navíc v několika případech Roztočil do „strojem vygenerovaného plátna“ sám zasáhl, například broušením (opět odkaz k práci sochaře? nebo možná restaurátora?). Stejným autorským gestem je volba barev a nastavení všech fyzikálních parametrů. 

 

Finálně zůstává hotové dílo, které musí obhájit svoji existenci, před diváky, ale hlavně před autorem samotným. Použitý prostředek na tom nic nemění. Stále je na začátku idea, kterou se tvůrce rozhodne nějakým způsobem zvizualizovat, zhmotnit. 

 

Průkopník nezobrazivého umění František Kupka dospěl někdy začátkem tohoto století k rozhodnutí, že rolí umělce má být oprostit se od zobrazování tvarů smysly uchopitelného světa. Kupka si vytvořil vlastní jazyk tvarů; východiskem bylo přesvědčení, že malířské dílo, které je „abstraktní realitou“, je tudíž konstruováno ze „smyšlených“ formálních prvků. Odmítáním nápodoby smysly vnímatelného světa, byť by šlo o vizualizaci vědeckých konceptů, Kupka zdůraznil autonomii malířského díla, jež je výsledkem umělcovy tvůrčí vize. V tomto smyslu chápal také prostor a jeho uspořádaní. Obrazový prostor tak organizoval podle potřeb svého výtvarného vyjádření prostřednictvím srozumitelných formálních prvků, jakými jsou linie či plochy vertikální, horizontální a diagonální, nebo křivky a zakřivené plány, jež jsou příslibem vyšších dimenzí.

 

Jakub Roztočil je autor působící v první polovině 21. století, (nijak zvlášť se nezajímající o dějiny umění), soustředěně rozvíjející vlastní tvůrčí program. Nicméně čteme-li Kupkův programový text Tvoření v umění výtvarném a současně Roztočilovy komentáře k vlastní tvorbě (či jeho zaujatá vysvětlení) nemůžeme se ubránit nalezení jistých paralel – tou hlavní je odvaha, sebevědomí, „právo“ či téměř povinnost tvůrce opustit zobrazování viditelného svět a konstruovat nový, postavený na principech, které sám stvoří. Jak píše na svých webových stránkách: „cílem umělce je zaujmout universální postoj krystalicky čisté nonverbální formulace – prosté stop nezávazné hry citátů dějin umění, parafrází, ironií, dvojího kódování – a zobrazit, anebo alespoň vizuálně zkoumat jinou realitu vše utvářející nehmotné podstaty.“

 

V souvislosti s nově stvořenými strukturami je podstatné, že si divák (a ani autor) nemůže pomoci žádnými berličkami „citátů, parafrází, ironií…“, musí hledat nové cesty dívání se, promýšlení, vciťování (ve smyslu Woringerovy teorie, tedy že abstrakce umožňuje estetické nazírání bez zábran). Tedy onen hodnotící soud, který je nedílnou součástí výsledku dívání se na umělecké dílo, stojí na kritériích, vycházející z nejniternějších zkušeností, způsobu prožívání světa, ze způsobu chápání prostoru a času. Nicméně téměř vždy uplatňujeme paměť, ať naši vlastní nebo kolektivní. 

 

Na Roztočilových dílech je fascinující, že podněcují úvahy o podstatě uměleckého díla. Dotkli jsme se toho u „sochařského“ principu v malbě, napadá mne ještě jedna, podobně zásadní, a to je uspořádání struktur vzniklých na plátně. V souvislosti s Roztočilovým dílem to už v některém z textů zaznělo, že v Roztočilově případě jde o živý dialog mezi umělcem v roli demiurga a stroje coby mediátora myšlenky. [Adam Hnojil, cit dle ArtRevue.com] Demiurg je ovšem podle Platona a obecně dle novoplatonismu někdo, kdo zprostředkovává věčné ideje, tedy prostředník mezi světem idejí a hmotným světem. Je to tak? Jsou ta díla, kde se objeví určitá struktura, například zlatý řez, typ oblouku, opravdu odkazem na univerzální, ve své podstatě dokonalý princip, který umí autor i divák rozpoznat (a pak řekne, že dílo „funguje“), nebo projev náhody a okamžitého rozpoložení? Zároveň, Roztočil nepřijímá výsledky práce svého stroje automaticky, ale některé rovnou odloží jako nepovedené a do některých dále zasahuje. Tohle je jedna z velkých otázek řešených umělci všech věků, za všechny jeden z Paragrafů o Konceptuálním umění Sol LeWitta: „Idea se stává strojem, který vytváří umění [...] z hlediska ideje bývá i umělec sám často překvapen sebou samým. Ideje jsou objevovány intuicí [...] bez ohledu na formu objektu, vše musí začínat ideou.“ 

 

Roztočil průběžně mění nastavení stroje, respektive zkouší různé možnosti kombinací vstupních faktorů. Základem každého díla je barevná kapka a její dopad na plátno, nicméně právě ten dopad, tedy jestli statický (vzniká bod), v pohybu (vznikne linka), ve shluku bodů (intenzivní koncentrace pigmentů) ---, to vše dále ovlivněné i pohybem vlastního plátna. K tomu je důležité uvědomit si, jakým způsobem Roztočil pracuje s barvami: v prvních letech to byly černá, právě její koncentrace či rozvolněnost vedla k úvahám o vizualizace vesmírných energií (závratný zážitek pohledu do nekonečné hloubky černé díry), v posledních letech používá barevné pigmenty, respektive princip založený na subtraktivním míchání barev, tedy základní tiskové barvy žlutou, purpurovou a tyrkysovou (CMY). Kontaktu a interakci jednotlivých vstupních barev dochází až na plátně. Použité barvy vychází z objevů tiskařských technik během 20. století, vzniklé práce jsou čistou abstraktní konstrukcí, a nejsou svázány s tím, jak se nám barevně jeví okolní svět. Právě v těchto obrazech, jde přerušení vazeb na viditelný svět ještě dál – tradiční pojmy jako krása a harmonie zde dostávají nový rozměr. 

 

Procesuálnost a časovost Roztočilových obrazů pozoruhodně kontrastuje s jeho plastikami, které se proti nim zdají téměř v opozitu – měkké prolínající se stopy stroje versus ostré struktury radikálně vstupující do prostoru. Nicméně i ony jsou výsledkem pohybu stroje, Roztočil vybere určitý prvek, moment, detail – se kterým dále pracuje a dává mu prostorovou dimenzi. I zde je přítomný pohyb, ne ovšem ve formě záznamu pohybu ramene s barvou, ale v povrchu, který díky své struktuře různým způsobem odrážející světlo, se de facto pohybuje neustále. Plastiky jsou snad ještě více bezkontextuální než plátna, jejich téměř absolutní hodnota je velkou výzvou pro lidskou mysl. 

 

Jakub Roztočil byl, podle svých slov, posedlý zvukem a elektronickou hudbou. To je asi nejdůležitější věc při pronikání do Roztočilova myšlenkového světa a pochopení principů, na kterých stojí jeho tvorba. Filozofické úvahy týkající se hudby zejména v antice a středověku vždy souvisely s kosmologií, řádem, strukturou – estetická hodnota byla při vnímání a hodnocení hudby vedlejší. Hudba byla, či měla být, vyvázána ze všech jiných funkcí – „uměleckost“ jí byla dodána až v posledních staletích. Pokud se vrátíme k původnímu chápání hudby – a techno, které k Roztočilovi patřilo, je hudbou vyvázanou z jiných funkcí – hudba má charakter systému, schopnému vysvětlovat skrytý řád světa. A to je asi i nejvlastnější charakteristika děl Jakuba Roztočila.